SHODIL - ALERGIE NA RADOST

1

Kazimír byl zase jednou v rauši - zrovna publikoval svojí novou recenzi na ČSFD, a chrochtal si blahem, jak jim to zase všem nandal. Ležel ve svym chlívku a cpal se špínou z nádobí. Ládoval si to oběma prackama do svýho zdviženýho rypáku a přes svoje kulatý brejličky vítězoslavně obdivoval svoje veledílo: "NA ZÁPADNÍ FRONTĚ CHLÍV. NETFLIX ZNIČIL VÁLEČNOU KLASIKU"

V tomhle svym článku si Kazimír tentokrát vzal na mušku dílo lvů, co stojej na absolutnim vrcholu svejch oborů, píšou filmařský učebnice na příštích sto let a dělaj svoje řemeslo nejlíp na světě. Herecký akce, visual effects, práce se zvukem...všechno. A pak je tu Kazimír, co sice sám umí hovno, ale všechny ostatní kritizuje. Přiřítí se za lvama a vysvětlí jim, že jsou banda ubohejch zmrdů, co nic neuměj, omylem natočili "válečný zombie porno" a "vůbec nepochopili ušlechtilost literárního kánonu".

Žádnej ze lvů se tyhle zdrcující novinky sice nikdy nedozví, protože o Kazimírovi ani jeho ČSFD nikdy neslyšeli, ale to našemu vepříkovi vůbec nevadí. Ostatní zvířátka mu na jeho článek nadšeně dávaj kopejtko nahoru a on cejtí jenom to krásný pomstychtivý opojení. "CHROCHT! CHROOOCHT!!" Nepříčetně se rochní ve svym bahně a v jeho hlavě se odehrává čirý šílenství - před jeho pichlavejma očkama se mu promítá jeho vlastní film, ve kterym celej netflix pláče, sype si máslo na hlavu a klaní se před jeho velkolepou dokonalostí, že on je teda ze svýho chlívku prokouk.

Kazimír ve svym šílenym hypu postupně sežral všechnu špínu, ve který se blaženě rochnil, a dostal chuť na další nášup. Kolibavě se zvednul, vyvalil se ze svýho chlívku a vyrazil do místní hospody vysomrovat nějaký zbytky z kuchyně. Před odchodem se ještě spokojeně podíval na ceduli, kterou měl přibitou nad vchodem. Dejchnul si na kopýtko a přeleštil to hrdý heslo, kterym se celej život řídil: "ZKAŽ RADOST, KTEROU MŮŽEŠ!"

Když byl Kazimír ještě malý podsvinče, tak chytil strašně zákeřnou nemoc - alergii na cizí radost. Nevěděl proč, ale jakmile měl někdo v jeho okolí radost, tak se Kazimír osypal ekzémem a odvezli ho do nemocnice. Měl to úplně stejně jako oslík Olda se svojí alergií na oříšky, kterýmu stačilo, aby mu někdo na salát omylem nasypal nějaký semínka a už ho vezli. Oslíkova alergie je ale jednodušší v tom, že když se bude vyhejbat oříškům, tak bude všechno v pohodě. U vepříka to bylo naopak, on se ostatním nevyhejbal - ostatní se vyhejbali jemu. Báli se ho, protože když měli z něčeho radost, tak Kazimír vždycky vymyslel způsob, jak jí zkazit.

Všichni tak před nim utíkali s radostí schovanou pod kabátem, on za nima běhal a snažil se jim jí zničit. Dohnal je, začal se s nima přetahovat, vyrval jim jejich radost z ruky a vší silou s ní mrštil o zem. Jejich křehkej poklad se roztříštil na tisíc kousků a on vítězoslavně vřeštěl: "CHA CHÁÁÁÁ!! A MÁŠ TO!!" Ostatní zvířátka ho za to nenáviděly, ale Kazimír byl na svoje ničivý umění nesmírně hrdej. Postupně vypiloval všemožný shazovací taktiky, a mistrně tak sestřelil kohokoliv, kdo s nim omylem svojí radost sdílel. Díky tomu ho konečně nic nesvědělo a nemusel tak pořád jezdit sanitkou sem a tam.

Když zrovna Kazimír dopisoval svojí slavnou recenzi, tak ho do chlívku přišel navštívit Olda, a hrdě mu ukázal fotku svojí nový oslice Bětky. Potkal jí na tinderu, hodně se mu líbila a skvěle si rozuměli. Měl strašnou radost, že konečně taky s někym chodí a poprvé v životě neni tak zoufale sám. "Hm, ta vypadá docela stará, ne? Měl by sis najít někoho mladšího, tahle ti moc dlouho nevydrží..." Olda na něj v němym úžasu chvilku zíral, pak se obrátil a odešel.

Kazimír za nim vyběh a začal na něj pokřikovat, co jako dělá a že se nemá co urážet, on mu přece chtěl jenom poradit?! Chvilku mu ještě hrozil kopejtkem, ale oslík se za nim ani neotočil. Zapřísáh se, že s tim zasranym šílencem už nikdy nepromluví. Kazimír celej brunátnej zalez zpátky do chlívku a o to zuřivějc se pustil do svýho recenzování. Sám pro sebe si pochrochtával, že oslík zase nepochopil, že on se mu snaží jenom pomoct.

I když byl ve svym shazovacím řemesle Kazimír doopravdovej přeborník, tak se mu stejně všechnu radost světa zničit nepovedlo. Čas od času ho tak mechanický opraváři museli odvézt do dílny, kde nad nim se svraštělym obočím zmateně lomili rentgenama. Teď zrovna celej nateklej ležel na lůžku u vyhlášenýho odborníka na alergie, šimpanze Rudolfa - největší kapacity v imunologickym oboru. Ten zas věděl hovno, co s nim, a nesouhlasně kroutil hlavou: "Tady už snad pomůžou jenom babský rady od nějaký moudrý sovy..."

Kazimír už byl tak v koncích, že to vzal vážně a začal googlit moudrý sovy. Všude se dočet něco o třezalkách s meduňkou, ale nic smysluplnýho nikde nebylo. Nakonec narazil na web výra Lukáše, co bydlí v místním lese na posedu, a povídá si se zvířátkama o tom, jak se maj. Kazimír sice vůbec nechápal, jak by to mohlo souviset s jeho ekzémem, ale už mu bylo všechno fuk - zkusí cokoliv. Zavolal Lukášovi, objednal si u něj termín a vydal se do lesa na smluvenou adresu.

2

O chvíli pozdějc už se Kazimír prodírá houštím a strašně nadává, proč ten bláznivej kejklíř musí bydlet v tom zasranym lese. Drbe se u toho po celym těle, místo ekzému je teď rozškrábanej od chroští a ostružiní, a prostě už chce zase bejt zpátky ve svym chlívku. Nechápe, jak se do týhle blbosti moh nechat uvrtat. Za dalším houštím ale konečně zahlídne strom s posedem, tak se k němu dokolíbá a podezřívavě zazvoní. Kouká nahoru a čeká, co se bude dít dál...ale neděje se nic. Rozčileně přidrží kopyto na zvonku, a ještě znova kontroluje adresu - V Háji 1 - takže je správně. Nasraně se otáčí a vyráží domů. Tohle bylo naposled, co něco takovýho zkusil!

V tom se z posedu ozve houkavej hlas. "Pardon pardon! Jenom sleju čaj a letíím!" Dveře posedu se rozlítnou dokořán, Kazimírovi těsně vedle hlavy proletí rozžhavená konvice a on zděšeně uskakuje do křoví. Lukáš s hlasitym žuchnutím přistane přímo vedle něj, vystrčí hlavu z kapradí a narovnává si svoje kulatý brejličky. "Já jsem Lukáš, těší mě," a podává mu s úsměvem křídlo na pozdrav. "S čím přicházíte, Kazimíre?"

Vepřík se zamračí a utrhne se na něj, ať si nechá hloupý dotazy, a radši mu řekne, co má jako dělat s tou svojí alergií. "Jakou alergií?" zajímá se Lukáš. Kazimír obrátí oči v sloup a začne mu vysvětlovat, jak je to s jeho ekzémem a radostí všech zvířat okolo. Lukáš nakloní hlavu na stranu, podrbe se křídlem pod zobákem, a zkoumavě se na něj zadívá. Po chvíli opatrně pronese: "Hmm...zajímavý. A jaký máte vztahy s ostatníma zvířatama?"

A teď už se Kazimír fakt ale nasral. "SEŠ HLUCHEJ NEBO CO?! ŘIKÁM - MAM ALERGII!! CO DO TOHO PLETEŠ NĚJAKÝ VZTAHY, TY STAREJ BLÁZNE?" Jejich první session byla u konce. Rozlícenej Kazimír utek bez pozdravu i bez placení, Lukáš se za nim dlouze zadíval a s přimhouřenejma očima se usmíval pod fousy. Moc dobře věděl, že se neviděj naposled...a že právě Kazimírovi posloužil víc, než všichni mechanický opraváři dohromady.

Kazimír přecházel po svym chlívku sem a tam. Jak jako vztahy? Co si to ten bláznivej šarlatán dovoluje?! Lukášův debilní dotaz ho doháněl k šílenství. Pořád dokola se s nim v hlavě hádal, a vysvětloval mu, že on přece nikdy s nikym žádnej problém neměl. Ostatní ho maj rádi, baví je svym humorem a pomáhá jim svojí konstruktivní kritikou. Už ho unavovalo se s Lukášem furt dohadovat, tak si šel radši lehnout - ale usnout se mu nepodařilo.

Byl v takovym tom divnym polospánku a hlavou mu roztříštěně lítaly vzpomínky z dob, kdy spolu s oslíkem a ostatníma zvířátkama vyrůstal na statku. Vzpomínal, jak ho oslík učil běhat za klackem na mrkvi, a on mu na oplátku ukazoval, jak se za deště správně válí v bahně. Pořád se smáli a byli spolu strašně šťastný. Polospící Kazimír se při těhle vzpomínkách radostně usmíval a už skoro usnul...ale najednou mu přes obličej prolítnul vyděšenej stín.

V jeho hlavě se objevil statkář, kterej mezi ně vtrhnul a všechno jim zkazil. Vysmál se jim, že se pořád jenom honěj za klackem na mrkvi a nikdy to nikam v životě nedotáhnou. Vynadal jim, že z toho mokrýho bahna budou nemocný a on je pak zase seřeže, protože mu vůbec nepomáhaj. Ať si Kazimír snažil vybavit cokoliv, tak do jeho vzpomínky statkář okamžitě naběh a všechno mu rozdupal. Usnul až nad ránem a měl příšerný noční můry. Zdálo se mu o přízracích, který mu z jeho dětskejch kopýtek násilím rvaly všechnu jeho radost a s děsivym smíchem se s ní rozplynuly.

Ráno vstal, zavolal Lukášovi a domluvil si s nim další session. Za pár chvil už stál pod posedem a nervózně přešlapoval. "Dobrý den, Kazimíre! S čím přicházíte?" zavolal na něj Lukáš z posedu, a úplně tak přešel jeho včerejší výbuch. Kazimíra to sice dost překvapilo, ale vůbec mu to nevadilo. Vyšplhal se po žebříku nahoru, vešel dovnitř a sednul si na gauč. Lukáš mu bez sebemenšího karambolu ze syčící konvice nalil čaj, sednul si do křesla naproti němu a usmál se na něj. Kazimír mlčky usrkával z hrnečku a nikdo nic neřikal. A pak se konečně rozmluvil.

3

Jeho dětství na statku bylo příšerný. Nenáviděl svýho statkáře, kterej věčně chlastal v místní hospodě se svym kámošem továrníkem. Oba se vždycky vožrali úplně na prach, odpotáceli se domů a tam rozpoutali peklo. Továrník ve svojí továrně vyšinutě ječel na vadnýho Tondu a statkář na statku trestal zvířátka, co nestihly splnit všechny jeho úkoly. Ke všem se choval příšerně, ale Kazimíra šikanoval nejvíc ze všech. Když na statek všem zvířátkům na začátku prázdnin přines zmrzlinu, tak jedinej Kazimír žádnej kornout nedostal. "To máš za to, jakej seš zlej čuník," odpověděl mu na otázku, proč on jako jedinej nic nemá.

V zimě všichni vyráželi bruslit na zamrzlej rybník, a jedinej Kazimír musel zůstat doma, protože on žádný brusle neměl. Prosil statkáře, jestli by mu taky nějaký nekoupil...ale na jeho brusle už prej nezbyly peníze. Pašík žadonil, že bude pracovat víc než ostatní zvířátka a že by si ty brusle strašně moc přál. Statkář s jeho návrhem souhlasil, a slíbil mu, že bude šetřit, a každej rok mu koupí jednu brusli. Pašík nadšeně zatleskal a poctivě začal pracovat nejvíc ze všech. Strašně se těšil, že si za čtyři roky půjde taky zabruslit.

Statkář svůj slib dodržel a pašík každej rok pod stromečkem rozbalil další novou brusli. Po třech letech už se vůbec nemoh dočkat, a řek si, že to půjde zkusit se třema. Roztřeseně udělal pár pohybů, rozplác se na ledě a nešlo mu se zvednout. Ostatní zvířátka okolo něj spokojeně bruslily, on na ně koukal a těšil se - příští rok bude konečně bruslit s nima!

O čtvrtejch vánocích dychtivě běží ke stromečku a hledá krabici se svojí poslední bruslí. Konečně najde dárek se svym jménem, nadšeně ho rozbalí...a do klína mu vypadne starej bruslařskej časopis. Oči mu zalejou slzy, podívá se na statkáře a ten jenom pokrčí rameny. "Vzpomínáš, jak jsi jednou v létě nevynes odpadky? Příště se koukej víc snažit!"

Kazimír se zarazil. Jaktože tohle všechno Lukášovi řiká? Dávno na tyhle zážitky zapomněl. A poslední, co by chtěl, je to, aby tohle všechno o něm někdo věděl. Zároveň má ale takovej zvláštní pocit, že to Lukášovi chce všechno říct. Připadá mu, že ho Lukáš bude poslouchat a že se mu za to nebude smát ani mu za to nevynadá. Začali se spolu bavit o tom, že ať se v životě těšil na cokoliv, tak to vždycky dopadlo tak, že byl strašně zklamanej. Odjakživa po všem zoufale toužil, ale nikdy nic neměl.

Když se oslík proháněl po statku na novym kole, tak Kazimír brečel u sebe v chlívku. Věděl, že on nikdy žádný kolo od statkáře nedostane. Lukáš si samozřejmě všimnul, že statkář z Kazimíra svojí šikanou vychoval naprostý monstrum. Kvůli všem těmhle děsivejm zážikům má z radosti příšernej strach, a ostatní teď trestá stejně, jako to statkář dělal jemu. Nic takovýho mu ale neřek, trpělivě ho dál poslouchal, a čekal, až mu to všechno dojde. U Lukáše na posedu tak na Kazimíra nečekala žádná zrada a začal k němu pravidelně chodit. Pořád ale úplně nechápal, proč ho uklidňuje, když zvířátkům ničí jejich radost - on stejně žádnou nemá. Tak čemu pomůže, když jí zničí ostatním?

4

1. července 2020, Cobra

Přišli jsme s Halášlem do Cobry s novym tetováním a barmani se na nás slítli jak hejno zvrácenejch vos. 

"Hezkej vobrázek, to je z pedro žvejkačky??" 

"Máš tu ňáký fleky, bež si to umejt!" 

"Příště celej ksicht?

"Ten tatér byl vožralej?" 

"Vám to ještě ani nezaschlo a už se chlubíte jo?" 

"Škoda že je to tak nakřivo!" 

"Máš vytetovanou třídu, kterou jsi nejvíckrát opakoval, co?"

"Prosim tě nehraj si na to, že seš potetovanej!!"

3. listopadu 2022, fitko

Strejda Mike konečně dal ty tlaky na kozy s 55 kg jednoručkama. Celý fitko na něj čumělo a on z toho nadšeně posílal video nám všem. Pak mi ukazoval odpovědi od toho zasranýho vepře tlustýho. Úplně vidim ty jeho zářící prasečí očka, když ty písmenka těma svejma špekáčkama ťukal:

"Sis vzal patnactky a oblepil sis je izolackou co? Jenom u toho vic funis aby to vypadalo hahaha, vypadas u toho jak princezna haha, uz ti vybiram ruzovou sportovni podprdu HAHAHAHA!"

18. července 2018, benzínka

Jedeme na Colours a Venca si tradičně zapomněl peněženku. Míla se s nim běžel podívat nahoru, protože v jeho bytě ještě nebyl. Vrátili se a Venca vůbec nemluvil. Teď mi řek proč. Míla zahlíd jeho mixáky, a chtěl, aby mu svojí hudbu taky konečně pustil. "Haha já čekal Noisii..a ono to zní jako nějaká digihra!"

19. července 2018, Ostrava

Colours - Kaleo - neskutečný tyvole! Ten jeho hlas, to se nedá :D Jak to řikala Monika: "Byla sem úplně vepředu, a když začal s tim svym chraplákem, tak sem se regulérně trochu pochcala. A ještě vypadá jak topmodel! Z tohohle týpka už by mě nikdy nesundali!" Psal sem to Halášlemu, a myslel sem, že tady snad ani on už nic nevymyslí. "Von je dost malej viď? Vypadá jak skřet!"

16. května 2019, Štěcho

Naše rodina je fakt žumpa. Máma se celej život šíleně bála tu svojí knížku dokončit, protože ona přece na nic takovýho nemá talent. Nakonec to ale fakt dodělala a začala obcházet nakladatelství. Dostávala super odpovědi, jeden email začínal slovy: "Vážená paní autorko..." Mámě se rozsvítil celej svět a šla to hrdě ukázat babičce. Babička se na ní ledově podívala a sežehla jí: "Prosim tě...copak ty jseš nějaká autorka??"

5. dubna 2018, V Háji 1

Dneska jsem se poprvé s Lukášem bavil o bráchovi. Tenkrát ten první večer s Laylou, jak se se mnou najednou začala sama od sebe bavit...nejlepší okamžiky mýho života. A jak se ke mně Míla naklonil: "Jestli takouhle holku přivedeš domů, tak tě zabiju!"

5

Když za mnou tenkrát brácha přiběh a neomylně naházel špínu na nejlepší holku, kterou jsem kdy potkal, tak vůbec nemluvil se mnou - mluvil sám se sebou. Jak to řikal Lukáš: "Václave, Layla představuje všechno, po čem váš brácha kdy toužil. Všechny ty bezprostřední emoce, sebevědomí, krása...on nic z toho sám u sebe necejtí. To mu pak nezbejvá nic jinýho, než tyhle její vlastnosti PŘED SEBOU SAMOTNYM znehodnotit, aby nemusel litovat, že on je nemá. A vaší radost jenom vzal omylem sebou."

SHODIL je základní sebeobrana všech rozbitejch lidí, co preventivně rozstřílej každýho, kdo s nima chce něco sdílet. A nebo ani nechce, ale prostě se jenom objeví v místnosti a spustí všechny jejich beznadějný kontrolky. Zkuste si přijít do kanclu s nějakou novou radostí - účes, červenej kabát, cokoliv - ještě si ani nesednete a nastává rodeo.

“Neboj, to doroste..”

"Budu upřímnej...předtim to bylo lepší."

"Hmm, pickuper na diskotéce dorazil."

"Nechtěl jsi radši modrej? To by ti slušelo víc.."

Když zmínim, že jsem se svejch zachránců na nic neptal, tak odpálim nálož dotčenejch výčitek. "Co blbneš?? Já jsem ti chtěl přece jenom poradit, když ti tamto slušelo víc! Musíš se hned urážet?!" A najednou tu máme konflikt, kterej já jsem vyvolal tim, že jsem přišel do místnosti. Tenhle dvojchvat - SHODIL a následný šokovaný ublížení - vzniká proto, že rozbitý lidi si neuvědomujou, že jsou rozbitý. V jejich hlavách se zoufalost mění ve ctnost, útok je přátelská pomoc a zesměšnění je bezelstná sranda. Jsme země legandárních humoristů a geniálních kritiků, co se sami sobě snažej nalhat, že pod stromečkem našli takovej život, jakej si přáli. Naše vlastní zklamaný touhy nás nutěj vraždit lidi okolo nás, abysme se sami nemuseli zabít. "Ne tohle já bych určitě nechtěl!"

Letos na jaře jsem se po dvaceti letech pokusů začal zvedat z fyzickýho bahna. Pořád jsem tomu moc nevěřil, ale už několik měsíců v kuse jsem chodil do železnýho stanu ke strejdovi Mikovi a ani jednou jsem nevynechal. Bál jsem se na to pomyslet, ale připadalo mi, že to začíná bejt na tom zkurvenym těle i trochu vidět. A pak jsem přišel do práce, kde mě obklíčila banda vypelichanejch knedlíků, co svoje životy už dávno vzdaly.

"Stejně se na to zas vysereš!"

"Teda čekal bych, že budeš mít rychlejší progres!"

"No jo posilovna dorazila!"

"Jak se prohlíží v tom zrcadle princezna jedna!"

"Nepřeháněj to, něco si uděláš!"

"Co si to zase neseš za pikslu? Žrádlo pro psy? HAHA?!"

Všichni z nich by u soudu upřímně odpřísáhli, že právě dělali humor a konstruktivní kritiku. Přitom existuje jedno strašně jednoduchý pravidlo: Pokud chci s někym něco sdílet, tak se neptám na jeho zkurvenej názor. Mam prostě z něčeho radost, a chci si jí užít - ne poslouchat, že jsem se splet a vlastně je to celý úplně nahovno. "A nechtěls radši..?" "NECHTĚL!"

Pokud mam s někym něco sdílet, tak potřebuju, aby to ten někdo měl taky. Když se nacházim v kolektivu rozbitejch lidí, tak dokud budu ve sračkách, tak mě ostatní budou mít rádi. Když ale objevim nějakej nouzovej pohon, co mi umožní snažit se se sebou něco udělat, tak se ze mě stane zrádce. A pokud by mojí snahu a její výsledky ostatní neznehodnotili, tak by se museli začít ptát sami sebe, jaktože oni už se o nic nesnažej, a jestli by to všechno něchtěli náhodou taky. Nezkažená radost je strašně křehká věc, na kterou má většina lidí alergii. Bojej se jí, protože jí sami nemaj - tak s ní radši mrštěj o zem, aby ta svině byla co nejrychlejc pryč.

Moje babička vyrůstala ve středověku, kdy jí její primitivní matka škrtila, jakmile u ní našla knížku. Bála se, že její dcera bude chytřejší než ona. Babička čtení milovala a pomocí cizích příběhů utíkala od toho vroucího pekla, který na statku ve Štěcho zažívala. Potají četla po nocích s baterkou schovaná pod peřinou a třásla se při tom strachy. Vyrostla z ní premiantka, co měla samý jedničky a největší ambice ze všech dětí široko daleko. V osmnácti si udělala dítě, nikdy nic nevystudovala a celej život se potácela v bahně. Tak jak by k tomu ona přišla, kdyby její dcera byla nějaká autorka?

Shazování je tradiční řemeslo, který se dědí z výrobku na výrobek a je tak v rozbitejch továrnách postupně vypilovaný k absolutní dokonalosti. Vždycky, když nenávidim svýho bráchu za to, že mi zas něco rozstřílel, tak si vzpomenu na tu jednu historku a praskne mi srdce. Tenkrát po všech těch peklech, co Táta mně nosil zmrzlinu a jemu ne - já dostal pirátskou loď z lega a on nic - já rozbalil pod stromečkem videokazetu Mortal Kombat 2 a on nic - tak mu konečně slíbil jeho vytoužený kolo. Míla se TAK STRAŠNĚ MOC těšil. Jednoho dne konečně Táta přijde do kuchyně a pošeptá Mílovi do ucha, že venku na dvoře na něj čeká jeho nový kolo. Míla ve svym životnim okamžiku vyběhne ven, dychtivě se rozhlíží..a Táta z kuchyně zavolá: "Apríl!"

6

Všechno se dá spravit

Rozbitý věci i rozbitý lidi