#2 Rozbitej Táta

sobota 20/1/2019

Na dnešek jsme s václavem naplánovali výlet do příbrami - po stopách Táty. Sjezd z dálnice samozřejmě míjíme, protože si povídáme, ale na druhej pokus už příbram trefujeme, a rovnou parkujeme u první zastávky - holičství v ulici osvobození. Ze svýho dětství si toho moc nepamatuju, ale tenhle zážitek mi moje pamět zcenzurovat nedokázala.

Sedim v holičství, listuju si časopisama a čekám na Tátu. Šel nakoupit jídlo k večeři. Jsem už dávno ostříhanej a pani kadeřnice mě choděj kontrolovat...a já čekám dál. Kde je? Už je pryč přes dvě hodiny. Čtu si dál, ale mam strach. Najednou se konečně vrací a já mu běžim naproti. Koukám, že nemá žádnej nákup, a vypadá zas nějak divně. Neni mu vůbec rozumět, a já strašně doufám, že to neni tak, jak to vypadá - ale je. Místo do Delvity šel za roh do Kotle.

Teď se potácí ke kadeřnicím a zkouší s nima laškovat. Odstrkujou ho a vyděšeně na mě podívat. Než stačej cokoliv udělat, tak radši odvádim Tátu pryč. Postupně se došineme až na autobusovou zastávku - věděl jsem, že musíme jet dvojkou, která zrovna přijíždí. Táta ale odmítá nastoupit - „tten řřdičš je ňňákkkej divnej“ - a všichni na nás koukaj. Strašně se stydim.

Nakonec jsem ho přesvědčil, že ten řidič je v pohodě, a odjeli jsme na zdaboř. Táta vrávoral před vchodem a vůbec nebyl schopnej trefit se do klíčový dírky. Jezdil s klíčem po dveřích. Doprava, doleva, nahoru, dolu. Konečně se to podařilo - a my byli v bezpečí - doma.

Co se dělo potom, to nevim. Tahle vzpomínka končí zabouchnutím dveří od bytu, ale Tátova větu s divnym řidičem ve mně žije dál. Pokaždý, když si někdo maličko šlápne na jazyk nebo zavrávorá nebo klíčem odemyká dveře, tak se mi na kratičkej moment stáhne obličej a mam nutkání se na místě rozbrečet a mam šílenej strach. Vim, že tam někde jsem - já tam s nim na tý zastávce stojim doteď.

S václavem jsme pokračovali návštěvou tylovy ulice. Byl mráz a takový to divný pološero, a václav byl celou dobu úplně zticha - výjimečně vůbec nevěděl, co by měl řikat.

Zastavili jsme se hned na rohu u paneláku a já jsem ukázal na ten nejvyšší balkon. „Tady babička spáchala sebevraždu," vyprávěl jsem václavovi. Do blázince jí odvezli ve chvíli, kdy se definitivně zhroutila. Pořád dokola opakovala, že se měla o svoje děti líp starat a neměla celej život jenom lítat po světě. Pak jí pustili a ona vyhrožovala, že se zabije, takže jí Táta s Dědou jí museli hlídat.

Jednou odpoledne šel Děda na nákup do Kotle a Táta místo hlídání usnul. Babička toho využila, vyšla na balkon, skočila - a byla pryč.

Na ten balkon mam ještě jednu vzpomínku. Pokaždý, když jsme s mílou odjížděli z příbrami zpátky do štěcho, tak jsme vyhlíželi dědu, jak tam stojí a kyne nám rukou na cestu. Celou paži nataženou, dlaň k sobě a pumpuje nahoru a dolů - ani jednou nevynechal.

Vždycky jsem věděl, že to bude pravá ruka. Jinou totiž neměl. Tu druhou mu přejel vlak. Nikdo neví, jestli to byl pokus o sebevraždu nebo se zase vožralej válel u kolejí. Říkali jsme mu Děd Pivojed a měl spoust zvláštních zvyků. Každej svátek i narozky mi dal chipsy, čokoládu a padesát korun. Místo vytírání chodby vždycky v posledním patře chvístnul plnej kyblík vody ze schodů, ať se to po cestě dolu vytře samo. A taky jsme s nim často jezdili jeho starym trabantem.

Úplně nás vidim, jak se v tý rozkodrcaný žlutý plechovce zběsile řítíme s řvoucím motorem po okolních lesnatejch krajinách. Řadící páka pod volantem, jednou rukou Děda zuřivě přeřazuje, druhou nemá, celý auto se nekontrolovatelně třese - a každou další zatáčku to vypadá, že tentokrát už nepřežijem.

Nakonec děda umřel na zemi vedle svojí postele. Jednoho dne z ní spadnul a zůstal ležet - sám se zvednout neuměl. Bylo to o víkendu, kdy ho hlídal Táta, kterej měl dorazit hned po tetě - nechala pro něj pootevřený dveře, protože zase ztratil klíče.

V pondělí jí volali sousedi, že je u dědy otevřeno, a že tam leží mrtvej. Táta nedorazil.

Dědův pohřeb byla první příležitost po osmi letech, kdy jsme se měli s Tátou potkat. Odjel jsem kvůli tomu z prvního soustředění s JNB. Dlouhý vlasy, černej oblek z tanečních, vyjevenej. Strašně jsem se těšil. Táta zase nedorazil.

Šli jsme se s Václavem podívat na hřbitov a já myslel celou dobu jenom na jednu věc - jak jsme na tom samym místě byli pár let zpátky s mojí floridskou princeznou.

Kde je Dědův hrob jsem nevěděl, tak jsme s václavem navštívili aspoň rozptylovou loučku - Tátu. Václav se divil, že Táta nemá ani náhrobek, já ale vim, že on sám by dost koukal, že mu vůbec někdo zařídil nějakej pohřeb - a že ten někdo jsem byl já, vašík.

Až při návštěvě s václavem jsem si všimnul, že pohřební služba, u který jsem ten pohřeb objednával, má provozovnu hned vedle restaurace Original 1869. Moc dobře si pamatuju, že tahle hospoda se dřív jmenovala jinak - Velký Kotel.

Nejlíp věcí si ale vybavuju z Tátova bytu - například to starý proutěný houpací křeslo u telefonu, kde jsem trávil celý dny prohlížením pornočasopisů. S Tátou jsme se smáli, že "Vašík si zase čte Ohníček!" Pamatuju si hlavně ten jeden kreslenej komiks, kde kudrnatá holka leze k týpkovi do auta střešním oknem - nohy roztažený, slintající. On se na ní snaží dosáhnout svym obrovskym, tlustym pérem a vrazit ho do její tmavý, úplně zarostlý kundy.

Zaparkovali jsme s václavem na druhý straně silnice a vyrazili rovnou směrem k malýmu lesíku na kopci, kam jsme chodili s Tátou sáňkovat. Zrovna bylo taky čerstvě nasněženo, tak nám chvíli trvalo, než jsme se vyškrabali až nahoru. Nechtěl jsem to vzdávat, věděl jsem, že to tam někde musí bejt - březovej hájek.

Chodili jsme s václavem sem a tam a klepali kosu - a pak jsme to najednou fakt našli. Mezi stromama bylo poházenejch pár krámů, a narozdíl od zbytku lesíka tam byly břízy. Na nich bylo asi ve dvou metrech zatlučený prkno, který naznačovalo, že tu dřív někdo bydlel - jeden smutnej skaut.

Když tehdy Tátu přišel z bytu v doprovodu policie vyvést exekutor, vůbec už se nebránil. Věděl, že to nemá cenu, a stejně už měl plán - uměl přece tábořit. Vzal si těch pár věcí, co mu zbylo, a vyrazil do březovýho háječku. Čekala ho tvrdá zima.