DVA SVĚTY

Ten největší šílenec jsem byl v dobách, kdy jsem si byl naprosto jistej, že jsem úplně v pohodě. Neměl jsem tenkrát žádnej oficiální problém, ale často jsem se cejtil dost divně a netušil jsem proč. Doufal jsem, že si těch mejch nálad nikdo nevšimne a že už se to nebude opakovat - ale dělo se to furt dokola. Tak jsem si napsal na papír, co všechno mam a co mi chybí - a byla to jasná životní výhra. Boží holka, skvělá práce, nejlepší kamarádi, super vztahy s rodinou - měl jsem všechno a nechybělo mi nic.

Pořád mi ale přišlo, že si ten svůj dokonalej život vůbec neužívám tak, jak bych měl..tak jsem si vzal ten papír ještě jednou a tentokrát to napsal jinak. Ne tak, jak si myslim, že bych se měl cejtit, ale jak se doopravdy cejtim. Jeden papír nestačil. Nestačilo jich ani pět..a ani pět tisíc. Psaní mi zachránilo život, kterej byl nakonec úplně jinej, než jsem si celou tu dobu myslel. 

Rozbitý vztahy, rozbitý tělo, úplně rozbitá rodina a totálně na sračky rozmrdaný sebevědomí, který přežívá už jenom na kapačkách. Sice po všech kanclech běhám se zářivym úsměvem a v nažehlenejch košilích - ale ve skutečnosti žiju život feťáka, kterej se jenom odjakživa bál fetovat. Zjistil jsem, že mejma kapačkama celej život potají prouděj závislosti všeho druhu, a teprve teď mi to celý začalo bouchat do ksichtu.

V mejch zápiskách se k životu začal probouzet hlas, o kterym jsem vůbec netušil, že existuje. Hlas vězně. Tenhle roztřesenej šílenec řikal věci, co nebyly moc hezký, a bylo z nich poznat, že vůbec neni šťastnej. Nonstop se potácel v záchvatech děsivý paniky, neustále byl na někoho nasranej, furt byl kvůli něčemu smutnej a...a hlavně, ten hlas byl můj. A jakmile (jsem) byl jednou naživu, tak už (jsem) nešel umlčet - a měl (jsem) spoustu otázek.

Nesnášel jsem věty typu "to bude v hlavě" a "možná je to psychický" - nikdo mi totiž nedokázal pořádně říct, co to vlastně znamená. Moje tělo se furt nějak podivně rozbíjelo a všichni doktoři nade mnou jenom lomili rentgenama. Jakmile jsem se dostal z další angíny, tak jsem lehnul s příšernou migrénou a tunou novejch alergií. Po cestě z lékárny jsem si tak šel rovnou sednout do další čekárny, kde jsem dál čekal na svůj vy(tě)sněnej život...ale ten pořád nějak nepřicházel.

Existuje totiž ještě jeden svět, kterej pod rentgenem neni vidět. Moje tělo se sice nachází v reálnym světě, kde se třeba usmívám na meetingu s klientama, ale já tu chvíli prožívám někde úplně jinde. Nezáleží na tom, co zrovna dělám, ale na tom, co si u toho představuju a jak se ve svejch představách cejtim. Svůj tajnej svět pocitů si nosim všude sebou a prožívám v něm každej okamžik svýho života.

Reálnej svět a neviditelnej svět pocitů spolu sice souvisej, ale oba maj svojí historii a oba fungujou podle svejch vlastních pravidel. V reálnym světě platěj fyzikální zákony, ve světě pocitů platěj zákony rozbitejch lidí. V reálnym světě jabko ze stromu nespadne vzhůru do nebes a ani moje pocity se nebudou najednou cejtit jinak, než jak se cejtěj. A to ani v případě, že je k tomu budu nutit násilím. Jabko mi možná tak spadne na hlavu, ale moje znásilněný pocity mi tu hlavu - a celej život - úplně rozdrtěj.

I já se snažil pořád jenom usmívat. Okolnímu světu jsem předstíral svojí bezstarostnou pohodu, ale sám sobě jsem díky svejm zápiskům už dál nic popírat nemoh. Ta druhá osoba tu prostě se mnou byla a ty stavy se mi nezdály. A hlavně - já už si ani dál lhát nechtěl. Chtěl jsem bejt konečně naživu, a podívat se, co vlastně jsem to celou tu dobu před sebou schovával.

Když jsem se konečně probudil do svýho vlastního života, tak už v něm dávno zněly jenom zoufalý sirény. V mym podzemnim labyrintu byly všechny cely otevřený a na svobodu zběsile utíkaly všechny moje potlačovaný pocity. Běhal jsem tam a snažil se najít správnou cestu, ale všechny rozcestí ukazovaly jenom směr bezmoc a beznaděj - a za každejma dveřma jsem stál zase jenom já.

Od prvního zápisu s vyhranym životem uběhlo deset let, a já jsem zjistil, že všechno se dá spravit. Během cesty svym temnym labyrintem jsem postupně objevoval svět rozbitejch lidí a poznával jeho jednotlivý zákony. Fascinovalo mě, jak spolehlivě fungujou, a jak málo se o tom všem v reálnym světě mluví. A přitom jediný, co ve svym životě doopravdy mam, je to jak se v něm cejtim.

Pojďte se podívat do rozbitýho světa se mnou. Na tomhle blogu najdete zákony rozbitejch lidí, principy jejich spravování a moje zápisky z cesty podvědomím. Teprve uvnitř svýho šílenství jsem totiž pochopil, že je obrovskej rozdíl mezi tim, když se člověk ztratí, a když konečně najde sám sebe - ztracenýho. Protože abych moh cokoliv spravit, tak napřed potřebuju vědět, že je to rozbitý. 

:):

16. dubna 2016 ípák

Layla má sice po delší době krámy v plný palbě, ale jejímu „shushiing tiime!“ se nedá odolat. Celej den jsme šustili a bylo to nejlepší na světě! Šíleně nahlas u toho řve, to je taková bomba :D Chtěla pak nahoru, a když slezla, tak jsem na sobě zahlíd ty tmavě rudý krvavý cucky a málem jsem omdlel. Nahýho a slepýho mě odvedla do koupelny, a jak jsme se spolu sprchovali, tak ten zkurvenej bojler pořád blbnul a házel tam každou chvíli na pár sekund proud ledový vody...a my se zas spolu smáli jak dva úplný blázni. "HOT! COLD! HOT HOT HOOT! COOOLD!" Tohle jsou nejlepší časy mýho života.