#1 - Dva světy

Předkládám vám svoje svědectví o cestě z naprostýho šílenství. Fakt jsem si tenkrát myslel, že ten problém nejsem já, ale ona. Většinu času jsem byl v pohodě, ale kvůli layle jsem občas měl takový divný stavy...jako bych se někam propad a nevěděl jsem kam.

Napsal jsem si na papír, co všechno mam a jestli mi něco nechybí. Boží holka, dobrá práce, pohodový vztahy s rodinou a super kamarádi - vyhrál jsem život a oddechnul jsem si.

Ty stavy byly ale čim dál tim horší. Vůbec jsem netušil, co s tim mam dělat, tak jsem si ten papír vzal ještě jednou, a tentokrát to napsal trochu jinak. Ne tak, jak bych se měl cejtit, ale jak se doopravdy cejtim. Jeden papír nestačil. Nestačilo jich ani pět..a ani pět tisíc. Psaní mi zachránilo život, kterej byl nakonec úplně jinej, než jsem si celou tu dobu myslel.

Rozbitý vztahy, rozbitý tělo, úplně rozbitá rodina a totálně na sračky rozmrdaný sebevědomí, který přežívá už jenom na kapačkách. V mejch zápiskách se k životu začal probouzet hlas, o kterym jsem vůbec netušil, že existuje. Hlas vězně. Tenhle roztřesenej šílenec řikal spoustu divnejch věcí, ze kterejch bylo poznat, že vůbec neni šťastnej, a jakmile byl jednou naživu, tak už nešel umlčet - a měl (jsem) spoustu otázek.

Moje tělo se furt dokola nějak podivně rozbíjelo a nikdo netušil proč. Nenáviděl jsem věty typu "to bude psychický" a "možná je to v hlavě", protože mi nikdo nikdy nedokázal říct, co to vlastně znamená. Všichni doktoři nade mnou jenom lomili rukama a nasraně mě posílali do dalších čekáren, kde jsem pak seděl a čekal na svůj vlastní život, kterej ale pořád nějak nepřicházel.

Existuje totiž ještě jeden svět, kterej pod rentgenem neni vidět. Každej současnej okamžik mýho života ve skutečnosti prožívám ve svym utajenym světě pocitů, kterej si tahám všude sebou, a ve kterym existujou jenom moje neprožitý emoce. Tyhle týraný vězni tam přežívaj v obřím podzemním labyrintu, kde už strašně moc let čekaj jenom na to, až je konečně - na kulisách současnýho reálnýho světa - jednou pro vždy prožiju.

Tyhle dva světy - reálnej svět a svět pocitů - spolu sice souvisej, ale oba maj svojí historii a fungujou podle úplně jinejch pravidel. V reálnym světě platěj fyzikální zákony, ve světě pocitů platěj zákony rozbitejch lidí. V reálnym světě jabko ze stromu nespadne nahoru do nebe, a ani moje pocity se nebudou cejtit najednou skvěle, když se k nim celej život někdo choval jako úplnej zmrd.

Když jsem se konečně začal probouzet do svýho vlastního života, tak už v něm dávno zněly jenom zoufalý sirény. Všechny mříže byly otevřený a na svobodu se řítily moje dosud neprožitý pocity, který jsem v sobě kdysi dávno omylem zamknul. I teď jsem se dál snažil na lidi pořád jenom usmívat, ale sám sobě jsem díky svejm zápiskům už lhát nemoh - a vlastně ani nechtěl. Chtěl jsem bejt konečně naživu, a podívat se, co jsem to celou tu dobu před sebou tajil.

Od prvního zápisu s vyhranym životem uběhlo deset let, a já jsem zjistil, že všechno se dá spravit - rozbitý věci i rozbitý lidi. Během svojí cesty podzemním labyrintem jsem postupně objevoval svět rozbitejch lidí a poznával jeho jednotlivý zákony. Fascinovalo mě, jak spolehlivě fungujou, a jak málo se o tom všem v reálnym světě mluví. A přitom jediný, co ve svym životě doopravdy mam, je to jak se v něm cejtim.

Pojďte se podívat do rozbitýho světa se mnou. Na tomhle blogu najdete zápisky z celý mojí duševní detektivky, vzorce chování rozbitejch lidí a návod na jejich spravování. Teprve uvnitř svýho šílenství jsem totiž pochopil, že je obrovskej rozdíl mezi tim, když se ztratim, a když konečně najdu sám sebe - ztracenýho. Protože abych moh cokoliv spravit, tak napřed potřebuju vědět, že je to rozbitý.

:):

16. dubna 2016 ípák

Layla má sice po delší době krámy v plný palbě, ale jejímu „SHUSHIING TIIME!!" se nedá odolat. Celej den jsme šustili a bylo to nejlepší na světě! Šíleně nahlas u toho řve, to je taková bomba :D Chtěla pak nahoru, a když slezla, tak jsem na sobě zahlíd ty tmavě rudý krvavý cucky a málem jsem omdlel. Nahýho a slepýho mě odvedla do koupelny, a jak jsme se spolu sprchovali, tak ten zkurvenej bojler pořád blbnul a házel tam každou chvíli na pár sekund proud ledový vody - HOT! COLD! HOT HOOT! COOOLD! - a my se zas spolu smáli jak dva úplný blázni. Tohle jsou nejlepší časy mýho života.