#29 - Bipolár

8.6.26 fitko

"hej kámo haha..ty máš fakt úplně bipolární poruchu!"

Zrovna jsme dokončovali druhou sérii dřepů, když to na mě trenér vybalil. Prej ještě nezažil nikoho, u koho by ten rozdíl byl tak šílenej. Jeden den k němu přitancuju a hned házíme fóry a řešímě holky a všechno je úplně nejlepší na světě, a podruhý se tam připlazim s naprosto vyděšenym pohledem a prostě vypadám, že na místě umřu. 

Jakmile toho bipolára zmínil, tak se mi strašně ulevilo, protože jsem mu konečně moh říct, co už tak dlouho na těch tréninkách cejtim - prostě jenom potřebuju, aby na mě tolik nemluvil. Pokaždý, když pokládám činky, tak už mě polejvá horkej pot a vim, že to zase přijde:

co bylo k snídani 

jaký jsou plány na léto 

jak ses vyspal 

jaký bylo rande 

o čem jste se bavili

v jakym kině jste byli

co je tvůj nejoblíbenější film

co bude k večeři

S každou další otázkou se mi stahuje ksicht na pláč, a cejtim, jak strašně moc toužim po tom, aby viděl, že já teď zrovna nemůžu. Schválně tam vždycky sedim udejchanej se svěšenou hlavou, abych mu ukázal, že teď mě nemá do ničeho tlačit. Prostě prosim mami poznej sama, jak se máš ke mně chovat, je to tvůj jedinej job - nesmíš teď ignorovat, že ty seš ta dospělá matka a já jsem to dítě - já už vůbec nemůžu, já už nechci!!

Jenomže místo tý máti nešťastný tam vždycky stojí můj trenér a valí to na mě, a já radši zvažuju, že s nim prerušim spojení, než abych mu řek, aby na mě nemluvil. Zároveň si řikám, že bych se za sebe taky moh jednou postavit, a prostě mu to úplně normálně říct. Nejspíš zjistim, že je mu to docela u prdele - možná bude trochu překvapenej, ale that's it - svět se mu určitě nerozpadne.

Konečně jsem ucejtil, že teď je ten pravej čas, a prostě jsem se zeptal, jak je na tom s tichem - a jestli bude oukej, když si prostě občas nebudeme při cvičení povídat.

"haha kámo úplně v pohodě já mam rád ticho!"

A bylo to. Od týhle chvíle jsem moh zase svobodně dejchat a po několika měsících ukončit to utrpení, kdy jsem se prostě neodvážil nic říct. Ještě mnohem víc než ty otázky mě totiž strašlivě sral ten můj strach. Prostě se strašně bojim ozvat ve chvíli, kdy se mi něco nelíbí, a mam pocit, že bych to měl vydržet, a že se mi zas tolik neděje - a že on bude kvůli mě smutnej.

Teď jsme se o tom ale najednou normálně bavili, a já se přiznal, že jsem se půl roku bál mu to říct. On zajásal, že tohle má úplně stejně, že pro něj je šíleně težký se jakkoliv projevit na úkor ostatních, a začali jsme se předhánět v těch bizarních situacích. Řikal, jak nechce nikdy přecházet na přechodu, aby ty auta neobtěžoval. Mam to úplně stejně, vždycky se bojim, že je šíleně zdržuju a že jsou na mě strašně nasraný a že se jim mam do toho auta jít omluvit.

Vyprávěl jsem mu, jak nás s alicí minule v mexický posadili hned ke vchodu a mně táhlo na záda. Bál jsem se jim říct o jinej stůl, ale pak jsem se překonal a byl jsem z toho hrozně nadšenej a prostě to byl to zas boj jak z pána prstenů a pak mi přinesli přesolený jídlo a to už jsem prostě vysrabil a celý to sněd. A je to úplně to samý, jako když mu na tréninku radši odpovim na padesát tisíc otázek za sekundu a pudu se pak za roh skácet, jenom aby nebyl smutnej, že si s nim nechci povídat.

Za timhle všim stojí můj extrémně silnej instinkt chránit svoje okolí, kdy radši potlačim sám sebe, než abych přidával neštěstí ostatním. Moje okolí je za každejch okolností větší chudák než já - a mně se přece nic tak hroznýho neděje. Malý dítě, který vyrůstá v okolí expolozivních rodičů, který jsou sami tak v píči, že jakejkoliv krůček mimo způsobí jadernou explozi smutku, nářku a výčitek.

Musel jsem se naučit bejt úplně precizní v zacházení se svym okolí, abych tu bombu dokázal vždycky okamžitě deaktivovat - a přesně tohle jsem trenérovi všechno řikal. A najednou na něj koukám, jak nepřítomně propaluje očima lavičku a v těch očích mu jede úplně jinej scénář, než trénink ve fitku.

Vyprávěl, jak vždycky musel čekat, až přijde nějaká návštěva, aby se svojí mámy moh na cokoliv zeptat, protože před návštěvou si tolik nedovolila. Když byla doma sama a něco vařila a on po ní něco chtěl, tak vybuchla - "co to zase chceš ty harante?!" A jak vždycky kouřila cigára i při obědě, a jak se jí jednou odvážil zeptat, jestli by aspoň u jídla toho mohla nechat, a ona se zas brutálně urazila, co si to k ní dovoluje a že se ona si ve svym domě může přece dělat, co chce.

Valilo se to z něj, a já jsem si vzpomněl, jak pár minut zpátky mluvil o bipolárech - a najednou tam místo toho nahajpovanýho veselýho týpka sedělo šíleně smutný a zklamaný dítě. A já věděl, že tam sice sedí se mnou na zemi u benche, ale ve skutečnosti tam se mnou vůbec neni - právě je dvacet let zpátky u sebe doma, kde prožívá další šikanu od svýho rozbitýho rodiče. A ono se to sice všechno stalo kdysi tenkrát někde úplně jinde, ale on si tenhle emoční dluh prožívá právě tady a teď.

:):