#28 - ADHD brambory

Dneska jsem se s monikou bavil o tom, že jí zrovna dali prášky na ADHD a že to zatim moc nepomáhá. Jakmile ráno otevře oči, tak začne všechno brutálně overthinkovat - deset minut stojí u umyvadla a sama se sebou se hádá, jestli se má napřed osprchovat nebo vyčistit zuby, aby nakonec místo toho šla rozebrat pračku, protože jí smrdí pyžamo a má v něm málo aviváže.

Řikal jsem jí, že to na mě působí tak, že je prostě jenom přeplněná emocema, který jí neustále bouchaj do ksichtu. Šíleně se bojí, že ať se rozhodne jakkoliv, tak to bude blbě - respektive nevybere to nejlepší možný rozhodnutí. Takže radši pořád dokola se všema možnostma jenom žongluje a tancuje okolo, aby oddálila ten moment, kdy to bude muset nějak rozseknout - a zase bude za neschopnou píču, která to přece měla udělat úplně jinak. 

Dopili jsme kafe a já šel domů uvařit si brambory. Vyndal jsem ze dřezu kastrol, a zase ho zandal, protože se mi nechtělo ho mejt. Vyndal jsem z kredence novej, a zase ho zandal, protože se mi nechtělo špinit novej jenom proto, že jsem línej. Beru teda ten starej a se všim sebezapřenim ho myju, jenomže tam dávám moc jaru a hrozně to pění, takže ho třikrát propláchnu. Naleju do něj čtvrtou vodu a cyhstám se ho postavit na plotnu, ale zaseknu se v půlce pohybu, protože se bojim, že se tim jarem otrávim.

Řiám si, že přece nebudu jako monika, takže ten kastrol jenom rychle propláchnu a naleju tam novou vodu. Jenomže tý nový vody tam je teď moc moc, takže rychle kousek odleju - teď je jí zas málo, takže kousek přicmrdnu - pak bleskově kousek odleju - a u toho všeho lituju, že jsem si nakonec v lidlu nekoupil tu rejži, protože mi bylo jasný, že s těma bramborama to bude hroznej voser.

Začalo mě fakt srát, že jsem takovej blázen a že ani posraný brambory nemůžu prostě udělat normálně, takže jsem si předsevzel, že odteď už fakt udělám všechno na první pokus. Beru pytel brambor a bez nějakýho většího zádrhelu jich pár dávám do vody a nechávám je vařit. Po chvíli beru cedník, sundavám hrnec z plotny a v půlce pohybu směrem k dřezu se zaseknu a vrátim ho zpátky na plotnu - prostě je píčovina zbytečně špinit cedník, když můžu tu vodu jen tak vylejt, a na brambory se cedník nepoužívá.

Vylejvám vodu do dřezu i s polovinou brambor, takže na zbytek beru ten zkurvenej cedník, ale rychle je pak z něj zase vyndavám, aby nechytly tu příšernou železitou chuť jako ta rejže minule. Pár jich rozkrojim a jsou samozřejmě málo udělaný, ale prostě to chci hecnout a už je tam nevracim - jenom mi u toho prolítne představa, jak klečim v křečích na hajzlu, protože jsem se těma nedodělanejma bramborama otrávil. Taky mi došlo, že jsem tam nedal kmín a chci je dát znova vařit, ale už na to seru a jdu jíst.

Do toho si to všechno zapisuju, abych z toho moh někdy udělat post, a pak mi dojde, že ho taky můžu udělat hned teď, protože jsem se stejně nemoh rozhodnout mezi dalšíma třema postama - a do toho se skládám při pomyšlení, jak to stejně nikdo nebude číst, protože to jsou prostě jenom fucking brambory.

Nicméně drama s bramborama ještě neskončilo - právě jsem se zasek s rukou ve vzduchu při otvírání kredence, kde jsem chtěl vzít talíř a dát na něj pár zbylejch brambor - ale ne, nejde to. Zbytečně bych ušpinil talíř, takže bych ty brambory měl dát spíš do krabičky a rovnou do ledničky. Jenomže na to jsou moc horký, takže měnim plán a dávám je zpátky na talíř. Nakonec vyměknu a jdu pro tu krabičku, i když už je talíř špinavej - a pak už začnu nahlas řvát, protože se přistihnu, jak tou rukou ve vzduchu kmitám sem a tam, protože jedna z těch krabiček je moc velká a druhá moc malá.

Teď už je ale dobojováno a já při jídle koukám na tu obří krabičku na kredenci, ve který jsou ty tři brambory, a řikám si, jak je možný, že jsem to zase stejně nakonec dojebal. Řikám si, že tohle všechno byl důvod, proč jsem zase místo vaření málem šel do bageterie - prostě jsem nechtěl absolovat celej tenhle cirkus. Jenomže v bageterii bych zase jenom deset minut překlikával ty bagety sem a tam, abych si nakonec vybral tu nejhorší možnost a záviděl pánovi od vedle tu bruselskou - a litoval bych, že jsem si radši nešel uvařit ty posraný brambory.

:):

Přísahám, že jsem si těhle věcí dřív nevšim. Prostě jsem si myslel, že jsem jenom línej a nepoužitelnej, a proto nic nedělám. Nevěděl jsem, že mam panickou hrůzu z toho, že se vždycky rozhodnu pro tu nejhorší možnou volbu a že pak strávim celej život jenom ve výčítkách a lítosti, jaký by to bejvalo bylo, kdybych se byl bejval rozhodnul jinak - ty brambory by prostě byly lepší s kmínem :(

Zato jsem si v posledních letech všimnul, jak strašně těžce nesu rodinný obědy ve štěcho - speciálně to neustálý komandování dětí, kdy na ně při jídle všichni kulometnou rychlosti pálej jedno pravidlo za druhym:

"Nemluv u jídla! jez rychlejc! jez pomalejc!! nehltej! jak to krájíš to maso?! tobě to nechutná?? kdo nedojí jídlo nedostane dezert! nedělj blbosti!! co děláš kam deš??"

Přistih jsem se, jak se mi pokaždý potěj dlaně a svírá se mi žaludek. Vždycky mam pocit, že bych těm dospělejm měl skočit po krku, aby to těm dětem už nikdy nedělali. Strašně mě drtí, že z nich takhle vychováj lidi, který si za pár let nebudou schopný ani zavázat tkaničky, aniž by se u toho pětkrát zhroutili. Do toho jim budou doktoři diagnostikovat ADHD a budou se u toho hrdě bít do prsou, jak to všechno skvěle vymysleli a budou jim na to předepisovat prášky, který je maj "uklidnit" - což měla bejt původně role jejich rodičů, který je místo toho jenom úplně vypsychovali.

:):

↓ pošli tenhle text někomu kdo má ADHD